T. R. Raddle - Den na nic

Mladý Raddle právě mířil do učebny lektvarů, které tento rok učil profesor Křiklan. Byl na ně nadaný a nikoho nepřekvapilo, že patřil do takzvaného Křikova klubu. Během pěti let, které ve škole strávil si nenadělal moc přátel. Spíš to byly jeho přívrženci. Byli s ním pouze proto, že byl „králem zmijozelu.“ Nedovolili se mu postavit.

„Dobrý den, profesore,“ pozdravil profesora a ani se neomluvil, že jde pozdě a to hned první den školního roku. Křiklan mu ale nic neřekl. Proč taky? Nechtěl shazovat svého oblíbence.

„Pane Raddle, sedněte si vedle slečny Jacobsové. Jinde není místo a byl bych rád, kdyby jste jí trochu pomohl. Lektvary nejsou její parketa, že slečno?“ probodl Arleen pohledem.

„Ano,“ řekla otráveně a o kousek se posunula, aby si Raddle mohl sednout. Tom si tedy přisedl a zvědavě se na dívku podíval. Chvíli ji zamyšleně pozoroval a potom se zeptal: „Ty jsi tu nová? Ještě jsem tě tu neviděl.“ Ani si neuvědomil, jak v tuhle chvíli přestřelil.

„Ne, nejsem tu nová. Chodím s tebou do třídy a do koleje pátým rokem. A ani mě nepřekvapuje, že jsi si mě nevšiml. Jsi tak soustředěný nad svým vzhledem, že je to prakticky nemožné, že?“ odsekla mu a přitom ji bodlo u srdce. Sice ho měla ráda, ale nesnášela tu jeho nafoukanost. Bylo jí jasné, že ho tímto rozčílí.

„Co si to dovoluješ? Tohle o mně říkat. Navíc to není vůbec pravda. Podívej se na sebe. Jsi jenom malá, bezvýznamná, ošklivá nicka,“ vyjel na ní a sjel ji pohledem. Okamžitě mu došlo, že neměl pravdu ani v jednom ze svých tvrzení. Dosahovala téměř stejné výšky jako on. Její rodina byla jednou z nejvýznamnějších a ještě k tomu byla velmi hezká. „Jak to, že jsem si jí nevšiml dřív?“ ptal se sám sebe v duchu.

Při jeho slovech se rozesmála zvonivým smíchem. „Tak já, že jsem bezvýznamná? Kdybych chtěla mohla bych tě odsud nechat vyhodit. A teď už mě nech. Chci pracovat na lektvaru a opovaž se na mě jen promluvit,“ řekla mu a pustila se do práce. Měli dělat dokrvovací lektvar. Byl složitý a proto si Arleen povzdechla. Bylo jí jasné, že ten lektvar dlouho nevydrží. První hodina v tomto roce a ona si byla jistá, že jí vybuchne kotlík.

Tom mezitím zůstal stát s otevřenou pusou. Takhle se k němu ještě nikdo nikdy nechoval. A kdyby jo, dlouho by nezůstal v celku. „Co je tohle za holku, že si ke mně něco takového dovolí a ještě k tomu jí na to nic neřeknu. To je snad poprvý co mi došly slova.“

Po hodině vypálil ze svého místa tak rychle, že se nikdo jiný nestihl ani zvednout. Nyní měl mít přeměňování a proto se vydal do prvního patra, kde si stoupl před učebnu a čekal až ji McGonagallová odemkne. Mezitím tam přišli všichni ostatní a chvíli po nich i profesorka. Chtěli si jít hned sednout, ale McGonagallová je zarazila slovy: „Nesedejte si. Celý tento rok budete pracovat ve dvojicích. Vždy to bude dívka kluk ze stejné koleje. Zavolám jméno dvojice a ukážu vám, kam si máte sednout. Takže Joanne Moonová a Terry Colbent si sednou do třetí lavice u oken,“ takhle to pokračovalo dál až se ozvalo jméno „Thomas Raddle a Arleen Jacobsová. Támhle do rohu.“

Tomovy myšlenky začaly pracovat na plné obrátky. „Toho mi byl čert dlužen. Proč zrovna ona? To to nemohl být kdokoli jiný. Vždyť se navzájem pozabíjíme. Musíme spolu sedět na lektvarech a ještě být ve dvojici na přeměňování. Proč zrovna já?“

Jak si všiml Arleen nebyla taky zrovna dvakrát nadšená, že musí být s ním. Pomalu se šourala k lavici až úplně v rohu, kam je profesorka posadila. Zabrala si místo u stěny a židli do uličky laskavě přenechala Raddleovi.

Jakmile se posadil okamžitě spustila: „Opovaž se na mě jenom promluvit. Jedině tehdy pokud se to bude týkat přeměňování, jasný?“

„To já bych měl být naštvaný. A fajn. Stejně mi to tak bude akorát vyhovovat. Takže konec naší konverzace,“ vypálil na ní a ani mu nevadilo, že už McGonagallová začala mluvit něco o důležitosti NKÚ, které tento rok měli skládat.

„Tak a dost. Raddle, Jacobsová. Dnes večer v sedm hodin se hlaste u mě na školním trestu. Že se nestydíte. Jste tu první den a už máte trest a teď ticho.

Oba dva si vyměnili znechucené pohledy. Rozhodně se jim nechtělo trávit čas ve společnosti toho druhého děle než je to nutné. A teď si ještě ke všemu vyfasovali společně školní trest.